Vraťte se do raného Československa ke vznikající Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a profesoru matematiky, srdcem však geofyziky Václavu Láskovi, zakládajícímu roku 1920 Geofyzikální ústav o jednom zaměstnanci a roku 1924 seismickou stanici Praha o jednom (zato tunovém) seismografu. Sledujte vývoj Láskova a Šalamonova Státního ústavu geofyzikálního od roku 1929 až ke vzniku Matematicko-fyzikální fakulty UK a Geofyzikálního ústavu AV ČR v roce 1952. Atmosféru katedry AGeMe s prvním profesorem geofyziky Aloisem Zátopkem vnímejte skrze vzpomínky syna tehdejšího laboranta pana Hajského, čtěte o dalších osudech od roku 1965 samostatné Katedry geofyziky a jejích profesorech Karlu Pěčovi, Vlastislavu Červeném, Jiřím Zahradníkovi a Zdeňku Martincovi. Užijte si důstojné texty profesora Lásky, rozhovor s profesorem Zátopkem, sférické tenzory profesora Pěče, paprskovou teorii profesora Červeného a četné fotografie všech našich profesorů.
Se vznikem Československé republiky získává Univerzita Karlova nejen své jméno, ale i Přírodovědeckou fakultu (1920). Při té vzniká Geofyzikální ústav (29. 12. 1920), jehož zakladatelem, ředitelem a jediným zaměstnancem se stává Václav Láska, profesor užité matematiky na stejnojmenné katedře. Během let se objevují další stateční – J. Liznar (geomagnetik), F. Čechura (geomagnetik), B. Kladivo (gravimetrik), J. Špaček (hydrolog), V. Špaček (geodet), J. Šplíchal (radiometrik) a Bedřich Šalamon (od 1931 profesor kartografie), který v roce 1933 přejímá vedení ústavu, roku 1929 reformovaného na Československý státní ústav geofyzikální (SÚG). Do práce SÚG se roku 1932 zapojuje Rudolf Běhounek (geomagnetik) a roku 1934 Alois Zátopek (seismolog). Po druhé světové válce je ústav opět pod Šalamonovým vedením obnoven a rozčleněn na oddělení seismologie (A. Zátopek), geomagnetismu (J. Bouška), gravimetrie (J. Pícha) a geoelektřiny (J. Šubrt). Roku 1950 je ústav pohlcen Ústředním fyzikálním ústavem, díky úsilí postižených je však brzy rozhodnuto o zřízení nového Geofyzikálního ústavu (GFÚ) Československé akademie věd (17. 11. 1952). Někteří z bývalých zaměstnanců SÚG však míří na univerzitu – Bedřich Šalamon se vrací na Katedru kartografie Přírodovědecké fakulty, Rudolf Běhounek zakládá Katedru užité geofyziky Přírodovědecké fakulty a Alois Zátopek se stává prvním profesorem geofyziky na Matematicko-fyzikální fakultě.
Matematicko-fyzikální fakulta je zřízena dnem 1. 9. 1952 a prof. Zátopek se na její Katedře astronomie, geofyziky a meteorologie (AGeMe) ujímá výuky geofyziky. Od roku 1957 je katedra vnitřně členěna na Astronomický ústav, Geofyzikální ústav a Meteorologický ústav. Počátkem roku 1965 se vyděluje Katedra geofyziky a prof. Zátopek se stává jejím prvním vedoucím. V roce 1972 vedení katedry přejímá Karel Pěč. Roku 1974 vzniká sloučením Katedra geofyziky a meteorologie (a klimatologie, po jistý čas), která se roku 1991 znovu dělí na dnešní Katedru geofyziky a Katedru meteorologie a ochrany prostředí. Je rozdělen i prostor, který má katedra k dispozici – v roce 1978 se část katedry stěhuje z historického Matematického ústavu Ke Karlovu 3 (z roku 1911) do nejvyšších pater nové budovy V Holešovičkách 2. Katedru geofyziky po smrti prof. Pěče v roce 1993 přebírá Jiří Zahradník a v čele stojí do roku 2006, kdy vedení předává Ctiradu Matyskovi; od roku 2014 vede katedru Ondřej Čadek. Poznamenejme, že duch zakladatelů s námi bdí i nadále: mailový, webový a tiskový server katedry nese už léta jméno Karel, výpočetní servery si předávají jména Vaclav a Lojzik, tiskneme na síťových tiskárnách Laska a Pec.
Vznik seismické stanice se datuje do roku 1924, kdy prof. Láska instaluje ve sklepení Matematického ústavu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v ulici Ke Karlovu 3 Wiechertův horizontální seismograf. Roku 1927 stanice zahajuje rutinní provoz a je zařazena do mezinárodní sítě. Přibývá Wiechertův vertikální seismograf, roku 1936 zprovozněný A. Zátopkem pod budovou Albertov 6, dva torzní Andersonovy-Woodovy seismografy, v šedesátých letech dvě sady Kirnosových elektrodynamických seismografů a desítka seismografů Vegik. K významným momentům je počítán rok 1949, kdy se v Praze jako na druhé stanici v Evropě začíná užívat veličina magnitudo. Během let je stanice PRA spravována SÚG, GFÚ a od roku 1958 opět Univerzitou Karlovou pod vedením I. Broučka od 1958, J. Janského od 1963 a V. Plicky od 2001. Starý jednotunový „Wiechert“ byl v sedmdesátých letech rozebrán a znehodnocen, čehož dnes všichni litují. Od devadesátých let je péčí a úsilím J. Zahradníka, J. Janského a V. Plicky ve výbavě stanice osm širokopásmových seismometrů (Güralp CMG-3T a CMG-3ESP, Nanometrics Trillium 120) a jedenáct akcelerometrů (Güralp CMG-5T, CMG-5TD a CMG-5TDE, Nanometrics Titan). Jeden širokopásmový seismometr (CMG-3T) registruje na Karlově a ostatní jsou nasazeny v Řecku.
Historie matematiky a fyziky na Univerzitě Karlově
HTML
Netuka I., Stiborová M. (eds.), Univerzita Karlova v Praze, Matematicko-fyzikální fakulta, Karolinum, 2002, 180 stran
PDF (25–37)
Zátopek A., Sixty years since the foundation of the (State) Institute of Geophysics at the Charles University in Prague,
Studia geoph. et geod., 25, 1981, 296–312
PDF
Hajský J., Vzpomínky na seismickou stanici na MFF UK, Pokroky mat. fyz. astr., 53, 2008, 36–41
korespondence,
rukopis a
fotografie,
článek
a poznámka
Naše stanice v Praze,
v Řecku,
seismometry Güralp CMG-3T,
akcelerometry Güralp CMG-5T,
seismografy Wiechert
Narozen 1862 v Praze, absolvent matematiky a astronomie na Německé univerzitě Karlo-Ferdinandově. Roku 1890 jmenován asistentem na astronomické observatoři české techniky, od roku 1896 profesorem astronomie a vyšší geodézie na Vyšší polytechnické škole v haličském Lvově (Lemberg), od roku 1911 profesorem užité matematiky na Filozofické fakultě České univerzity Karlo-Ferdinandovy. Roku 1920 založil při Univerzitě Karlově Geofyzikální ústav, pozdější Státní ústav geofyzikální. Roku 1924 instaloval v Praze na Karlově horizontální Wiechertův seismograf. Napsal přes 300 vědeckých prací, z českých: Počet pravděpodobnosti 1921, Počet graficko-mechanický 1923, Úvod do kosmické fysiky a matematické geografie 1926, Úvod do geofysiky 1927 a (s V. Hruškou) Theorie a prakse numerického počítání 1934, poslední prací je Úvod do filosofie 1939. Zemřel 1943 v Černošicích u Prahy.
Láska V., Počet pravděpodobnosti, Česká matice technická, 1921, 129 stran
PDF (8 MB)
Láska V., Úvod do geofysiky, Česká akademie věd a umění, 1927, 73 stran
PDF (4 MB)
Láska V., Úvod do filosofie, Prometheus (vlastním nákladem), 1939, 52 stran
PDF (2 MB)
Láska V., O petroleji u nás, Vesmír, I, 1923, 157–159
PDF
O prof. Láskovi: Zátopek A., Vzpomínáme prof. Dr V. Lásky, Met. zpr.,
2, 1948, 100 PDF
Láskovo pravidlo (pro zemětřesení vzdálená 2–10 megametrů): Epicentrální vzdálenost v megametrech = rozdíl času příchodu S a P vln v minutách – 1
Odkazy:
encyklopedie.seznam.cz (Ottova encyklopedie),
www.zememeric.cz,
www.vugtk.cz (A. Drbal),
math.muni.cz (J. Folta, P. Šišma),
ag-cas.cuni.cz (L. Kovář)
Narozen 1907 v Zašové na Vsetínsku, absolvent matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1934–1950 pracoval ve Státním ústavu geofyzikálním, během války v geofyzikálním ústavu německé univerzity. Od roku 1947 docentem na Přírodovědecké fakultě, od 1952 profesorem geofyziky na nově vytvořené Matematicko-fyzikální fakultě. Katedru geofyziky vedl od jejího osamostatnění v roce 1965 do roku 1971. V roce 1953 zvolen členem korespondentem ČSAV, od roku 1968 akademikem; v letech 1956–1972 zastupoval ČSSR v Evropské seismologické komisi, v letech 1959–1962 byl jejím viceprezidentem, 1962–1966 prezidentem. Věnoval se teoretické geofyzice, tektonofyzice, mechanismu mikroseismů, seismicitě, observatorní seismologii i experimentální fyzice. Publikoval více než 220 vědeckých prací. Vychoval celou generaci českých geofyziků. Jako vášnivý violoncellista se ve smyčcovém kvartetu scházel s J. Horákem, J. Jarníkem a K. Drbohlavem. Byl bratrancem olympionika Emila Zátopka. Zemřel roku 1985 v Praze.
Zátopek A., Šíření východoalpských zemětřesení Českým masivem, SÚG Praha, 1948, 69 stran
PDF (11 MB)
Zátopek A., Jak se studují zemětřesení (Základy seismiky), Jednota čs. matematiků a fyziků, 1949, 124 stran
PDF (11 MB)
Zátopek A., Sixty years since the foundation of the (State) Institute of Geophysics at the Charles University in Prague, Studia geoph. et geod., 25, 1981, 296–312
PDF
Rozhovor s prof. Zátopkem: Čs. čas. fyz. A, 33, 1983, 521–524
PDF (2 MB)
O prof. Zátopkovi: Studia geoph. et geod.,
21, 1977, 207–217 (seznam publikací) PDF;
26, 1982, 211–213 (seznam publikací) PDF;
30, 1986, 111–112 (vzpomínka) PDF;
Pokroky mat. fyz. astr., 53, 2008, 173–174 (violoncellista) PDF
Citát: „Vědecká pravda se neměří v decibelech, nerozhoduje se o ní hlasováním.“
Odkazy:
geo.mff.cuni.cz (O. Novotný, PDF 3 MB),
abicko.avcr.cz (J. Hálek),
zasova.cz (P. Bláha),
www.zememeric.cz
Narozen 1930 v Písku, absolvent fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Zde pracoval prakticky celý život – stal se roku 1953 asistentem, roku 1966 docentem a roku 198_ profesorem geofyziky. Od roku 1972 vedl Katedru geofyziky, v letech 1974–1991 spojenou s meteorology. Svým záběrem zasáhl jak seismologii, tak teorii zemského tíhového pole, elektromagnetické indukce a spektrální reprezentace geofyzikálních polí. Vyučoval geomechaniku, geomagnetismus a geoelektřinu, stavbu Země, metody zpracování geofyzikálních dat a sférické tenzory v geodynamice. Spoluautor knihy Tíhové pole a dynamika Země. Sám nestraník, provedl katedru nekomunistů obdobím normalizace a perestrojky; zformoval na katedře geodynamickou skupinu. Zemřel roku 1993 v Praze.
Burša M. a Pěč K., Tíhové pole a dynamika Země, Academia, 1988, 328 stran
PDF (str. 64–76)
Burša M. a Pěč K., Gravity Field and Dynamics of the Earth (překlad J. Tauer), Springer, 1993, 343 stran,
www.amazon.com
Martinec Z. a Pěč K., Dynamika zemského pláště a litosféry, Čs. čas. fyz. A, 33, 1983, 471–484
PDF
Odkazy:
www.zememeric.cz
Narozen 1932 v Dráchově na Táborsku, absolvent fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Zde od roku 1955 asistentem, 1966 docentem a 1987 profesorem geofyziky. Věnoval se šíření seismických vln ve složitém prostředí, byl průkopníkem paprskové teorie. Vyučoval teoretické základy geofyziky, seismologii, šíření seismických vln, paprskové metody a Fourierovu spektrální analýzu. Působil na čtyřech světadílech: Francie, Německo, Nizozemí, Velká Británie, Kanada, USA, Brazílie, Čína, SSSR, Tchaj-wan. Napsal tři knihy a více než 250 vědeckých publikací. Roku 1993 založil při katedře seismické konzorcium Seismic Waves in Complex 3-D Structures, trvale podporované předními společnostmi v oblasti explorační geofyziky. Roku 1997 jmenován emeritním profesorem Univerzity Karlovy, roku 2002 obdržel její Zlatou pamětní medaili, roku 2004 vyznamenán medailí Maurice Ewinga (SEG). Zemřel roku 2022 v Praze.
Červený V. a Ravindra R., Theory of Seismic Head Waves, Univ. Toronto Press, 1971, 328 stran
Červený V., Molotkov I. A. a Pšenčík I., Ray Method in Seismology, Charles Univ., 1977, 215 stran
Červený V., Seismic Ray Theory, Cambridge Univ. Press, 2001, 721 stran,
www.cambridge.org,
assets.cambridge.org
Seznam publikací:
kapitoly v knihách,
recenzované články,
rozšířené abstrakty,
zprávy pro SW3D
Odkazy: sw3d.cz (domácí stránka), sw3d.cz (konzorcium SW3D), seg.org (Society of Exploration Geophysicists), ae-info.org (Academia Europaea)
Narozen 1947 v Praze, absolvent geofyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Na katedře od roku 1970 asistentem, 1992 docentem a 2006 profesorem geofyziky. Od roku 1993 do 2006 vedoucím katedry. V letech 2004–2006 viceprezidentem Evropské seismologické komise. K jeho zájmům patří numerické modelování seismického zdroje, seismických vln, silných pohybů půdy a účinků zemětřesení, ale také život se seismickými stanicemi. Přednáší seismologii, donedávna také přehled geofyziky, stavbu Země, fyziku seismického zdroje, numerickou předpověď zemětřesných pohybů půdy a numerické metody v geofyzice. Pobýval na Sibiři, v Peru, Kanadě, Švédsku, Kostarice a Řecku. Je autorem více než 150 vědeckých publikací a série skript. Navrhl a zabezpečil síť katedrálních seismometrů rozmístěných v oblasti Korintského zálivu. Zapojil katedru do mezinárodních projektů Evropské unie. Roku 2012 vyznamenán Stříbrnou pamětní medailí MFF UK, roku 2019 Čestnou oborovou medailí Ernsta Macha od AV ČR, roku 2022 obdržel čestný doktorát Univerzity v Patrasu.
Vybrané publikace: geo.mff.cuni.cz, seis12.karlov.mff.cuni.cz
Odkazy: geo.mff.cuni.cz (domácí stránka), medaile MFF UK, medaile AV ČR, čestný doktorát (foto, video)
Narozen 1952 ve Vrchlabí, absolvent geofyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Na katedře od roku 1977 aspirantem, 1993 docentem a 1999 profesorem geofyziky. Zabývá se teorií tíhového pole Země, dynamikou Země, teorií zemského elektromagnetického pole a aplikovanou matematikou, věnuje se fyzikální geodézii a interpretaci satelitních dat. Přednáší mechaniku kontinua, metody zpracování geofyzikálních dat a rotaci Země. Pracoval mj. v Německu, Švédsku, Kanadě a Íránu. Je autorem monografie a více než 150 vědeckých publikací. Léta pobýval na GeoForschungsZentrum v Potsdami, v současnosti působí také na Dublin Institute for Advanced Studies.
Martinec Z., Boundary-Value Problems for Gravimetric Determination of a Precise Geoid, Springer, 1998, 223 stran,
www.amazon.com
Martinec Z., Principles of Continuum Mechanics: A Basic Course for Physicist, Birkhäuser/Springer, 2019, 247 stran, www.springer.com
Učební texty: Continuum Mechanics PDF
a další
Odkazy: geo.mff.cuni.cz (domácí stránka), www.dias.ie (Dublin)
